Místopis a historie Žernovky

Martin Holický

ObrázekPočátek obce Žernovka můžeme hledat přibližně v druhé polovině čtrnáctého století. V té době bylo území dnešní obce a jejího okolí hustě zalesněno. Temnými hvozdy vedla na území nedalekého Mukařova důležitá obchodní stezka, po které se převáželo stříbro vytěžené v „Horách Kutných“ (Kutná hora) do Prahy. Bezpečnost přepravovaného zboží byla zajišťována vojenskými posádkami, díky nimž vznikaly podél cesty na mýtinách a holinách menší osady. Hustými lesy je obec Žernovka obklopena dodnes, stejně jako do dnešních dnů přetrvává v místních názvech původní pojmenování Kutnohorské stezky - „Zelená cesta“.

ObrázekZajímavý je původ jména obce „Žernovka“. Geologické podloží v okolí obce je z velké části žulového charakteru, a tak zřejmě již od dob vzniku obce v raném středověku je zde těžen velmi kvalitní kámen. Z tohoto kamene se v minulosti vyráběl ruční mlýn na obilí tzv. „Žernov“ (mlýnský kámen). To byl zřejmě i původní název obce, který se až postupně změnil do dnešní podoby „Žernovka“.

V průběhu staletí patřila Žernovka k panství Říčanskému, později k panství Černý Kostelec (dnes Kostelec nad Černými lesy). Posledním vlastníkem obce byl Karel Lichtenštejn a to až do pozemkové reformy po první světové válce (1918). Dodnes jsou v lese směrem na Doubek nalézány žulové milníky (viz obr.), které rozdělovaly panství. Tato část lesa, která je velmi oblíbena hlavně mezi houbaři, nese příznačný název „V hranicích“.

Obec byla vždy velmi malá, nikdy neměla ani vlastní kostel. Na počátku dvacátého století, jak uvádí Ottův slovník naučný, měla necelých 30 čísel popisných. Nejstarší převážně sedlácké rody, jejichž potomci v obci dodnes žijí, jsou Jeřábkovi, Králíkovi a Zvěřinovi. Půda zde však není moc kvalitní a práce na ní je velmi obtížná.

ObrázekOstatní obyvatelé byli hlavně kameníci a domkaři, kteří nacházeli velmi těžkou a málo placenou práci v místních lomech. Alespoň malou výhodou za těžkou práci v lomech byla pro kameníky možnost levně si odkoupit méně kvalitní zvětralou povrchovou žulu – tzv. „perník“. Z těchto, často i dosti velkých kamenů, si za pomoci jílu, vody a plev stavěli své domky. Dodnes je na území obce ještě několik starých domů postavených tímto způsobem (viz obr). Je až s podivem, že se dařilo takto postavit rovné a pevné zdi, které stále odolávají zubu času. Bourání těchto zdí při rekonstrukcích či přestavbách je velmi nesnadné.

Život kameníků byl ještě v polovině dvacátého století velmi těžký. Práce v lomech byla nejen fyzicky náročná, ale také velmi nebezpečná a často zdraví škodlivá. Kámen se ze skály lámal vesměs ručně, protože střelný prach byl drahý. Padající balvany hrozily nebezpečím vážných úrazů. Hlavním problémem však byl všude přítomný ostrý kamenný prach. Kameníci tak nejčastěji umírali na silikózu plic nebo smrtelné úrazy.

ObrázekPočet lomů na katastru obce Žernovka se dá jen těžko spočítat. Dnes je v obci 1 lom, v kterém se stále těží kámen (lom v Horce), 7 lomů zatopených (po roce 1989 přešly do v soukromého vlastnictví) a dále pak několik lomů zasypaných, jež často již nelze dohledat. Například v části lesa „Na Česalce“ je dodnes patrné, že také zde byl funkční lom.

Lomy byly uzavírány hlavně z důvodu zatápění spodní vodou. Řada z nich po ukončení těžby plní účel přírodního vodního rezervoáru. Často však stále obsahují mnoho tun nevytěženého žulového kamene. Jeden takový lom, který vznikl spojením tří samostatných lomů, byl ještě koncem osmdesátých let minulého století vyhlášen jako koupaliště (poblíž farmy „Klídek“). Studená průzračná voda lomu lákala v letních měsících děti i dospělé z širokého okolí. Mnozí dodnes vzpomínají na lanovku vedoucí z břízi do nitra lomu, po které se dalo báječně sjíždět a skákat do vody, nebo na skoky odvahy z několikametrových srázů. Dnes však, hlavně díky restitučním nárokům, není ani tento ani žádný jiný z lomů přístupný veřejnosti.

Jak již bylo řečeno, stejně jako před mnoha lety se i dnes se na Žernovce těží žula a kameníci stále říkají jako jejich předchůdci „Jdeme do skály“. Jen jejich povyk „Fajér“ a troubení na trubku, vždy když měl následovat odstřel, nahradila dnes akustická siréna.

Místopis

Jako každá obec má i Žernovka více či méně tajemná místa a místa s názvy, které dnes již nikdo nedovede vysvětlit. Ke každému místu se váže nějaký příběh. Kdo ví, kolik z těchto příběhu se skutečně přihodilo a kolik jich je spíše pověstmi.

ObrázekMezi místní názvy patří např. les Horka, Na Česalce, Pánova březina, V pařezíčku, U zmrzlých, U třech kop nebo název potůčku Klepka, který napouští obecní rybníček. Pod tímto obecním rybníčkem (viz obr.), v kterém se ještě před padesáti lety dalo koupat, byl v minulosti velký rybník. Ten často zaplavoval celé údolí. Dnes se tomuto místu říká „ Na ďolíku“. Přetrval pouze malý potůček, který vytéká z místního rybníčku a dále pokračuje lesem směrem k Vyžlovce. Protože prý v minulosti docházelo vlivem silných dešťů k jeho rozvodňování, vysloužil si jméno „Šembera“, pravděpodobně zkomolením slov „Všem bere“.

Pokud jde o tajemná místa, traduje se pověst, že za třicetileté války v místech poblíž Zelené cesty, tam kde se také říká „Pánova březina“, utíkala kněžna Nežárka pronásledována žoldáky. Ještě než byla dopadena, stačila ukrýt v lese ve studánce poklad, údajně velký zlatý kalich. Po dopadení na místě dnešního Mukařova byla mučena a zabita (odtud jedno z vysvětlení názvu „Mukařov“). Zlatý kalich prý nebyl nikdy nalezen a podle pověsti jej dodnes hlídá v lese černý pes, jehož vytí oznamuje blížící se neštěstí.

Ať už to bylo s Nežárkou tak anebo onak, „Pánova březina“ se stala v minulosti ještě dvakrát svědkem umírání. Koncem devatenáctého století se rozhodli nešťastní milenci ukončit své mladé životy, když jim jejich rodiny nechtěly dát požehnání k sňatku. Místu, kde se ve velkých mrazech milenci vysvlékli a později byli nalezeni umrzlí, se od té doby říká „U zmrzlých“.

Doufejme, že poslední smutnou příhodou v „Pánově březině“ byla sebevražda mladého studenta z Prahy, který se zde z nešťastné lásky zastřelil. Krátce před tím než odešel z tohoto světa, vyryl nožem do stromu malý křížek. Možná ještě žijí pamětníci, kteří pamatují, že jeho posledním zastavením v obci byla návštěva v koloniálu „U Kratochvílů“, kde si koupil housku a párek na svoji poslední cestu.

V původní Žernovské kronice by se asi podobných příběhů našlo více. Kronika však údajně shořela při velkém požáru počátkem šedesátých let dvacátého století, když vyhořel sklad propan-butanu v domě obecního úřadu (dnes je v tomto domě obchod se smíšeným zbožím). Objevují se i hlasy, že kronika požár přečkala a stále existuje, do dnešních dnů ale nebyla nalezena.

Samostatnost Žernovky

ObrázekSvoji samostatnost ztratila Žernovka okolo roku 1964, kdy byla určena jako zániková a spojena s obcí Mukařov. V té době se významně snížil počet obyvatel. Hlavním důvodem bylo ubývání pracovních příležitostí. Z politických důvodů zanikly drobné živnosti a jediná možnost práce v zemědělství bylo jen JZD Světice Mír. (Dnešní ZEA Světice). Mladí lidé se stěhovali do velkých měst, převážně do Prahy, a průměrný věk obyvatel vzrůstal.

Koncem sedmdesátých a v průběhu osmdesátých let minulého století se opět počet obyvatel začal zvyšovat, ale jednalo se pouze o víkendové rekreanty, kteří zde hledali a stále hledají odpočinek .V průběhu devadesátých let 20. století se objevily snahy Žernovku oddělit a navrátit jí zpět její samostatnost, kterou měla přes 500let, ale tento záměr se nepodařilo zrealizovat.

Počátkem nového tisíciletí nastává opět pozvolný rozmach nebo spíše nové oživování Žernovky. Tak jak se stává novým trendem ve všech obcích v blízkosti velkých měst, dochází i na Žernovce k příchodu nových obyvatel. Přibývá mladých rodin s dětmi, stavějí se nové domy, stoupají ceny pozemků, zlepšila se dopravní obslužnost. Podle nového územního plánu obce se počítá s rozšiřováním Žernovky i v lokalitě Horka a to až do míst, kde se říkalo Pánova březina. V současnosti zde stojí již 5 nových domů.

ObrázekDoufejme, že se podaří s tímto rozvojem zajistit budování, zdokonalování či obnovu inženýrských sítí. Vodovod není doposud zaveden na celém území obce a skládá se ze dvou na sobě nezávislých zdrojů, zbudovaných na počátku sedmdesátých let minulého století. Kanalizace v obci doposud není. Obecní komunikace by měly být postupně rozšířeny tak, aby byly dostupné nově osídlované lokality. V devadesátých letech minulého století byla provedena kompletní inovace elektrických rozvodů v obci a v roce 2002 byla obec plynofikována.

Zdroj: text - Martin Holický (listopad 2003); barevné foto - Martin Holický + Jana & Vítek Šoupalovi; černobílé foto - Vlastimil Hutla